Král Oidipus a moderní věda

Král Oidipus představuje příběh o neutuchající snaze poznat tajemství, vzepřít se osudu a kontrolovat život. Tato myšlenka se opakovaně představuje v příběhu Krále Oidipa, stejně jako v moderní vědě. V tomto textu se pokusím porovnat příběh Krále Oidipa a uvažování moderní vědy a ukázat, že potřeba poznání poháněna nepřijetím osudu má jen negativní dopad na okolí.

Láios je králem Théb. Se svou ženou královnou Iókasté má syna. Láiosovi věštba prozradila, že ho zabije vlastní syn. Láios není spokojen se svým osudem, a tak rozhodne syna se zbavit hned po narození.

Už zde můžeme pozorovat člověka, který nepřijímá svůj osud. Tím může být doslovně věštba, která mu byla přednesena, nebo symbolicky úděl člověka ve světě. Král Láios se chce vymanit okovům smrti. Král v domnění, že se zbaví syna doufá v život pohodlný nebo snad věčný. Samozřejmě nemůže vědět, jak ho syn zabije. Jestli s ním bude bojovat o trůn nebo zda li ho omylem usmrtí v pokročilém věku, kdy se svým milovaným synem bude na lovu. Netuší, strach z osudu ho ochromil. Snaží se proto kontrolovat osud, a tak smrti předejít. Tím, že se zbavuje smrti, zbavuje se i života, který mohl mít.

Myšlenka věd, hlavně těch přírodních věd, je ve skrze podobná. Vědec se snaží objevit tajemství života, aby obešel smrt. Není spokojen s osudem. Nechce nemoc, chce vyléčit rakovinu. Nechce utrpení, vymýšlí prášky proti bolesti. Nechce přijít o požitek z hmoty, chce tedy uzavřít své vědomí do stroje a nevědomě se tak připravit o prožívání. Nechce prožívat umírání, tak začíná s proti-stárnoucím výzkumem ve snaze vytvořit člověka, který je do 99 let čiperný a pak najednou zemře, bez bolesti a útrap stáří. Když nejde o utrpení jeho, schovává se za utrpení ostatních. Myslí si, že aby toho dosáhl, potřebuje znát odpovědi a bádat. Spolu s výsledky svého snažení pak uhýbá a hledá dál, aby snad našel možnost, kdy předejde nevyhnutelnému. Podobnou cestu nastoupí i syn krále Láiose.

Aby toho nebylo málo, nechá král Láios synovi probodnout nohu a vyšle otroka, aby syna pověsil na strom, kde ho má nalézt a sníst divoká zvěř. Zde můžeme vidět, že králova neochota přijmout osud a svět takový jaký je, je pouze zraňující pro jeho okolí. Poraní svého syna, aby zachránil sám sebe před tím, čemu přesně nerozumí. I taková je snaha vědce, nalézt odpověď i když nemáme přesné informace nebo neznáme celý obraz, cílem je kontrolovat osud svůj, a proto i vše kolem. Král neví a ani vědět nemůže, jak ho syn zabije. Není divu, že se mnoho vědců klaní k socialismu, do kterého si projektují možnost ovládat ostatní, aby udrželi svou představu světa, který bude bez smrti, ale i bez života.

Vyslanec, který má syna pověsit za poraněnou nohu nedokáže tento skutek přenést přes srdce, dá poraněného syna pastevci, který jej přinese králi Polybosovi, u kterého získává své jméno, Oidipus (opuchlá noha). Jeho jméno je znamením otcova strachu a neochoty přijmout život. Otcova snaha mít pohodlný život bez smrti je ochromující pro okolí. Navíc se přenáší do další generace, zde symbolicky ve jméně, které Oidipus nese po zbytek života jako jizvu na koleni.

Oidipus vyroste v silného může. Polybos mu nikdy neřekne, že není jeho syn. Sám Polybos se svou ženou nikdy děti mít nemohl, i proto byl za Oidipa vděční, Oidipus se tak stává jediným následníkem trůnu. Na jedné oslavě je Oidipus vandrákem nařčen z toho, že jeho krev nemá na trůnu co dělat. Oidipa toto nařčení trápí, a i když ho Polybos uklidňuje, chce vědět víc. Vydá se proto do věštírny.

Věštkyně ho varují, že bude lepší, když nebude chtít znát svůj osud, ale on na tom trvá. Je mu řečeno, že zabije svého otce a vezme si za manželku svou matku. Oidipus je zhrozen a utíká z království. Neví, že Polybos není jeho otec. I zde je vidět, že Oidipus se brání svému osudu, nechce smrt, nechce smrt blízké osoby. Představa umírání je pro něj tak hrozná, že raději uteče od milujících rodičů. Snaha ochránit rodiče jim přinese jen smutek a možná ohrozí celé království bez následníka. Do jisté míry tak činí stejnou chybu jako jeho opravdový otec. Vzdává se smrti, ale tím i života, který ho čekal.

Stejný je přístup vědce. Mučí a ničí zvíře, aby znal tajemství života v domnění, že obejde smrt. Zatracuje život, aby zatratil smrt. S odmítáním smrti, odmítá život, je to kruh. Tentokrát už netestuje hypotézu na sobě, jako Oidipus v příběhu, ale na modelovém organizmu.

Oidipus odchází a po dlouhé cestě se střetne s povozem jedoucím po cestě. Oba se na cestu nevejdou a dojde k hádce, která vyústí k potyčku. Oidipus zabije dva ze tří strážců povozu a samotného cestovatele, kterým byl král Láios, Oidipův skutečný otec. Jednomu strážci se podaří utéct. Láiosův osud je tak naplněn, nepovedlo se mu obejít smrt, i přes jeho snahu.

V tento moment získává pozorovatel další ponaučení. Jak měl Oidipus zareagovat? Jistě, nevěděl, že ve voze je jeho skutečný otec, ale pozorovatel to ví. Měl otci stát v cestě? Soupeřit s ním kvůli místě na cestě? Možná byl Láios drzý a nechtěl uhnout, nebo naopak Oidipus? Přijmout otce, takový, jaký je a jít svou cestou.  Nebojovat, syn se nemusí stát tím, čím je jeho otec. Nemusí odmítat smrt. Oba muži v tomto příběhu udělali stejnou chybu, snažili se kontrolovat jeden druhého. Místo toho, aby život žili, snažili se jej kontrolovat ve snaze obejít smrt. Ta nakonec stejně přišla. Jaký život budeme žít, záleží jen na nás. Předchozí generace určuje počáteční bod, ale nikoli směr.

Oidipus pokračuje na své cestě, až dojde k městu Théby. Théby jsou sužovány Sfingou, která sežere každého, kdo se snaží vstoupit do Théb, pokud neodpoví správně na její otázku. Sfinga je symbolem tajemství a strážkyní života. Sfinga položí Oidipovi otázku – „Který tvor má nejprve čtyři nohy, pak dvě nohy, a nakonec tři nohy?“  Oidipus odpoví: „Člověk – jako batole leze po čtyřech, jako dospělý chodí po dvou a jako stařec potřebuje hůl“. Sfinga je v šoku a Oidipus ve své síle Sfingu shodí ze skály, kde zemře. Oidipus zná tajemství života, celou dobu jej znal. Ale není spokojen, nelíbí se mu jeho úděl. Nechce zestárnout a nakonec zemřít, odpověď zavrhne, což je symbolizováno pádem Sfingy ze skály. Odmítá tak tajemství, které zná. Odmítá svůj osud.

I my známe tajemství života, nedokážeme jej pojmenovat, dokážeme jej prožívat. Do toho tajemství patří i nemoc, smrt a umírání. Je těžké jej přijmout, jako u Oidipa nebo jeho otce Láiose. Svržením Sfingy (nepřijetím osudu) zabraňujeme možnostem neznámé budoucnosti a žití. Blokujeme si pohled na svět ve své skutečnosti a slepě pak bloudíme a ničíme (zabití Sfingy). Jako bychom hledali jinou odpověď, která nám dává, po čem toužíme; život bez smrti.

Oidipus je chválen, protože zbavil město Sfingy. Je oslavován a jako hrdina si bere za ženu ovdovělou královnu, svou matku, Iókasté. S matkou má několik dětí.

Po několika letech Théby zasáhne mor. Oidipus směřuje do Delf, kde si nechá poradit. Zde zjistí, že je potřeba najít a vyhnat vraha krále Láiose, jen pak mor zmizí. Oidipus hledá viníka, ale nemůže jej najít, i proto si nechá pozvat jasnovidce. Oidipus se ptá jasnovidce na to, kdo zabil Láiose, ale jasnovidec nechce odpovědět. Až po nátlaku se Oidipus od jasnovidce dozvídá, že je to právě Oidipus, kdo zabil Láiose. Oidipovi se to samozřejmě nelíbí. Nelíbí se mu pravda, jako mnohokrát dříve. Chvíli poté se objeví posel, který nese Oidipovi zprávu o úmrtí krále Polybose. Posel Oidipa vyzývá, aby se vrátil a stal se králem místo zesnulého Polybose.

Oidipus ví, že mor zastaví, když Láiosův vrah odejde z Théb. Navíc, se mu otevírá možnost, být králem v království po Polybosovi. Řešení se najde samo, mohl žít královský život a zároveň by zastavil mor. Ale to Oidipus nepřijímá, protože nechce riskovat, že by si musel vzít vlastní matku. Posel, který přinesl Oidipovi informaci o smrti Polybose je zároveň pastevcem, který malého Oidipa zachránil před smrtí v divočině. Řekne Oidipovi, jak ho našel a že Polybos není jeho skutečným otcem a že Polybosova žena není Oidipova skutečná matka. Oidipus chce vědět víc, Iókasté ho prosí, aby dál nehledal, protože ví, že by přišel na fakt, že je to ona, kdo je jeho matkou. Oidipus si však zase nedá říct.

I v tento moment je jasné, že Oidipus není spokojen s osudem. Hledá další odpovědi, pokládá další otázky, jako by doufal, že najde ten jeden důkaz, který jej uklidní, který jakoby zázrakem zahladí všechno, co se děje. I taková je někdy snaha vědců, hledat dál a dál, dokud nenajdou tu jednu věc, která je uklidní nebo která jim potvrdí realitu, kterou si přejí. Třeba i realitu ve které není smrt nebo utrpení, a proto hledají dál a vzdávají se tak života.

Oidipus tedy hledá další informace, setkává se s otrokem, který malého Oidipa odvedl do lesů, a nakonec je určen i jako vrah krále Láiose, když Oidipa pozná přeživší strážce. Mezitím Iókasté spáchá sebevraždu. Opět, Oidipova neochota přijmout osud zraňuje jemu blízké, nyní jeho matku. Stejně jako když Láios nepřijal svůj osud a raději zranil syna, teď Oidipovi umírá žena a matka, jelikož se Oidipovi nelíbí skutečný svět.

Oidipus je v koncích, po smrti ženy, která mu dala děti si vypíchl oči, aby nemusel vidět následky svých činů. Nastoupí cestu do vyhnanství. Když prochází branami Théb, jeho dcera Antigona se k němu přidá, aby ho ve vyhnanství doprovázela. Až když Oidipus zavřel oči před nejistotami osudu a strachem ze smrti, nechal se vést životem (symbolizováno ženou, jeho dcerou) a tak nalezl opravdového naplnění.

Že nepřijetím osudu zraňujeme všechny kolem, je jedna z hlavních pouček tohoto příběhu. Snaha obejít smrt a pochopit život do posledního atomu je ve své podstatě sobecká, obzvláště když tajemství známe. Nefunkčnost tohoto postupu se navíc opakovaně projevuje. Nemůžeme se tedy divit, že světonázory, které jsou vystaveny na stejné premise nejsou přátelské k osudovosti, náboženství nebo svobodě. Jediným prostředkem těchto světonázorů je kontrola a nepromyšlená strategie budoucnosti, protože když jsou všichni pod kontrolou, získáváme falešný pocit vlády nad osudem. Když se nebudeme zabývat budoucností, nebudeme se zabývat ani smrtí. Ale to, že se nebudeme do tmy dívat, neznamená, že v ní nic není.

Začínám vnímat, že výzkum je takový trenažer pro všechny, kteří se potřebují něco naučit. Jistě, každý si v tom najde něco svého. Nepřijímání osudu považuji za jednu z hlavních problematik, která se zde opakovaně objevuje. „Jaký to má smysl?“ je jedna z nejčastějších otázek, kterou si doktorští studenti na ústavech pokládají. Ve skrze nešťastná individua hledající smysl života schovávající se za tunou práce a papírů k vyplnění, kde někde za tím vším je to, co je opravdový život.